Anna Šmejkalová představila svým spolužákům při hodině KULTURNÍ VÝCHOVY tento unikátní projekt, na kterém se podílela jako žákyně ZUŠ.

V terezínském ghettu bylo během 2. světové války vězněno přes 15 000 židovských dětí. Konce války se jich dočkalo 100. Často jediným svědectvím o těchto umučených a povražděných dětech zůstává jejich tvorba – jejich kresby, pokusy básnické i prozaické.

„K čemu je lidstvu krásná věda? K čemu je krása krásných žen? K čemu je svět, když není práva? K čemu je slunce, když není den?“ Zhudebněnou básní Hanuše Hachenburga, který v den svých 15 narozenin zemřel v Osvětimi. Děti v Terezíně jako všude jinde byly odkázány na pomoc dospělých. Ti se jim snažili co nejvíce ulehčit svízelný život v ghettu. Veškeré vyučování dětí bylo provozováno tajně a dětmi dychtivě přijímáno. Umělci dětem organizovali přednášky, recitace, hry, malovali pro ně obrázky, vytvářely loutky a hračky. Děti si psaly deníky a také časopisy. Z tvorby terezínských dětí se dochovala řada kreseb a básní. Drtivá většina těchto utrpením zkoušených talentovaných bytostí se konce války nedočkala. Daniel Dobiáš byl inspirován dochovanými verši mladých básníků – dětí ve věku kolem 15 let uvězněných v Terezíně – a jejich tvorbu zhudebnil. Nosnou myšlenkou celého projektu byl současně vznik zpěvníku. Pro výtvarnou část tohoto materiálu byla vypsána výtvarná soutěž pro všechny ZUŠ v ČR, zvítězili žáci ZUŠ Louny, vznikl tak zpěvník nazvaný K čemu slunce, když není den?

Kromě tohoto vyprávění nám Anna pustila i písně z tohoto projektu a prozradila, že některé nazpíval její pan učitel, kterého moc chválila.

Bylo to hezké Aničko děkujeme