Ahoj ostrované. Jsem rád, že vám mohu představit dvě pirátské spisovatelky z posádky Poslední výkřik. V listopadovém kole celoroční zeměpisné soutěže měli soutěžící napsat povídku z pirátského putování po neznámých ostrovech, Posuďte, jak se jim to povedlo!!!

 Zdeňka Jelińská

Z La Grace na palubu Satisfaction

Plavba začala na palubě hlavní, vedoucí lodě La Grace, zátoce zvané Lenešická. Setkaly se všechny pirátské posádky po dvouměsíčním volnu a mezi některými to až vřelo nervozitou a nespokojeností po nic nedělání. Vzpomínky v nás však vyvolaly štěstí. Například o vánočním jarmarku, kdy se hlavní kapitán „Black Bart“ klouzal po palubě, ale koberec, který měl mít pod sebou, nechal na začátku své cesty a projel se po dřevěných fošnách na svých kalhotách. Nebo také rozlučkový Muzikál… Dýně (Calico Jack) v naší rodině zůstane navždy dýní. Nemůžu doma představit kapitána, ale oranžovou tykev, aby věděli o, co nebo o koho se jedná.

Ale dost se vzpomínáním!! Vypluli jsme vpřed. Necelá měsíční plavba a už se objevoval 1. ostrov. Ten byl lemován nekonečným množstvím pomerančovníků.

Dali jsme si zde pirátskou sešlost a posádky, rozdělené do menších skupin, prohledávaly to tajuplné, a neznámem opletené místo.

Moje skupina, z posádky 9, objevila v 1. Části divoké koně. Byli doslova tak divocí, jak to zní. Například jeden z nich běhal neustále do kola, a když si myslel, že se na něj nikdo nedívá, narazil do druhého. A aby toho nebylo málo, odjel na kolečkových bruslích od pronásledujícího stáda.

Když jsme pomalými kroky postupovali hlouběji do ostrova, objevil se před námi poblázněný obchodník. A nebyl jenom jeden. Ten podivný člověk nám nabízel jakousi prý zmutovanou želvu, ale když nám jí chtěl ukázat, otevřel dvířka klece a „Frrrnk!!“ Želva byla pryč. Pak tu podivnou událost vyprávěl po celém tržišti.

No ale i tak jsme museli dál. Asi tak po půlhodinové cestě jsme objevili jakési jezírko. Sedli jsme si, jakože se na cestu posílíme, ale co se nestalo… Můj přítel Faith se naklonil, k již zmíněnému jezírku, nabral si dlaně plné vody a v nich plavala zlatá rybka.

Měli jsme každý jedno přání (dohromady 4) a 1. Přání znělo: „ Noo, tak já mám rád soudek rumu a domek pěkně u tekoucí řeky s malinkým vodopádem. Chci toto přání splnit!“ řekl Faith. 2. přání si začala říkat Felicia: „ Já jsem ráda se svojí rodinou…chci být u ní!“ 3. přání si začal říkat Hektor: „Já chci být tím nejstrašlivějším a nejobávanějším pirátem v širých mořích.“ No a poslední přání zbylo na Aveline. „Já nejsem ráda sama, tak ať se ti tři vrátí zpět na tento ostrov.“ Rybka splnila vše, co si 4 daní piráti přáli, ale jen Aveline byla spokojená.

3 ze 4 pirátů, naštvaní na Aveline, mručeli každým krokem. Ale naštěstí už jsme byli zpět u naší lodi Satisfaction a čekali jsme na rozkaz k vyplutí.

Při následující cestě se nám do sebe zamilovali, dva piráti. Ouško a Mary. Ouško připravil se svojí partou zlotřilých pirátů milostné sblížení, zahráním písničky a na závěr posláním vzdušné pusinky.

Také Faith nezůstal pozadu. Snil o tom, jak se jednou stane Tarzanem a tak nám skákal po lodi a lezl po stěžních. Do jedné z nich narazil Hektor, a daný stožár se zřítil. Následná oprava nás stála nenahraditelného Ouška. Spadla na něj 150kg plachta a tak teď leží již 15. den na ošetřovně.

Překážkou nám byla hrůzostrašná bouře. Piráti při ní dostávali strašidelné, křikem oplývající můry. Ve svých snech vídali bezrukého indiána z cirkusu, jak se je pokouší sestřelit svým lukem a šípy, nebo třeba srostlá, italská dvojčata žijící s dvěma manželkami, ale i plno jiných. Šel z toho mráz po zádech.

A už je na obzoru nový ostrov. Naši kapitáni se domluvili, že zde přistaneme a zkontrolujeme své lodní deníky, dění na palubě, ztráty map a jak velké škody máme na lodích.

Všichni jsme však prošli kontrolou, takže naše cesta mohla pokračovat.

Vzali jsme to přes obávané „Moře nestvůr“, kde jsme narazili na bludného Holanďana. Shodou okolností nesl stejný název, jako loď mladších, nezkušenějších pirátů. Byl to krutý a nemilosrdný boj, ale vyvázli jsme bez jediné ztráty na mužích i ženách. Možná s novými zkušenostmi do dalších bojů.

Nastalo měsíční bezvětří. Čekali jsme na příznivý vítr a při tom dlouhém a úmorném čekání, jsme se natolik nudili, že jsme se pustili do uklízení naší paluby. Vyklidili jsme i nejzazší kouty lodě, o kterých jsme neměli ani ponětí. Jinak někteří z nás hráli karty a vymýšleli novou zábavu.

Museli nás odtud vytáhnout jiné pirátské posádky, protože nám nešel vítr do plachet. Dotáhly nás k další sešlosti pirátů. Dorazili jsme až večer, takže oheň již plápolal a prohnaní, pirátští lotři zpívali své hymny, na zlepšení atmosféry mezi nimi.

Ráno, když jsme se všichni probouzeli, nás obklopovaly jakési chlupaté koule. Teda považovali jsme to za koule, ale po chvíli se TO leklo pirátky, přezdívané „Zoubková víla“ a uteklo to po osmi nohou a rukou.

Putování po ostrovech

Zdar vy lemry líný……. to nemáte nic jiného na práci než tu jen tak sedět a číst si tuhle nudnou a bezvýznamnou povídku!!! Kdybych byl váš kapitán tak byste tu takhle nečučeli a neseděli, ale dost o tom jak jste líní. Teď vám řeknu jaké to bylo, když jsme cestovali po patnácti ostrovech. Samozřejmě vám neřeknu o všech ostrovech, to bych se vám musel vysmát kdyby jste si něco takového mysleli…,ale o pár z nich vám něco řeknu. Naše první cesta vedla na ostrov jménem „Poslední výkřik“ kde jsme se opět naše nejstarší posádka setkala. Tento den byl ze všech mých prožitých dnů ten nejlepší. Celý den jsme se totiž flákali a jen poslouchali nějaké divné řeči našich kapitánů.  Ale najednou přišla děsivá zpráva. Museli jsme jít něco dělat! Všichni jsme tam málem omdleli a to ještě nevíte, co chtěli, abychom udělali. Měli jsme skákat přes provazy. No copak jsme nějaké opice?! A ještě přes ně skákat na lodi, která se houpe? My nejsme žádní Kaprfíldi!! Tak jsme si někteří zaskákali a někteří se málem zabili (neříkám, že by mi to vadilo), ale radši budu říkat, že by mi to vadilo, protože ten kdo je zlý na své kolegy, tak ten musí skočit do moře a přinést živého žraloka…a to není žádná prča. Někdo v tom moři stráví třeba i dva dny a potom je těžké ho poznat, protože je celý rozmočený a vypadá jak zmoklá mořská panna a věřte mi, že byste to vidět nechtěli. A je na řadě nějaký další ostrov. Řeknu vám něco třeba o……… ostrově Kanibalů. Na ostrově Kanibalů je to pěkný hnus, ale zároveň se tam nasmějete, protože tam jsou tak hnusní lidé, že by nic takového ani Adam s Evou nestvořili. Setkáte se tam třeba s nejtlustším člověkem na světě a zároveň tam uvidíte tlustou ženu, která byla „prý“ velmi ohebná. Poté tam byl muž, který měl dva obličeje (což byla asi výhoda, když ho chtěl někdo např. střelit puškou do zadku, to je totiž u nás pirátů velmi oblíbené, tak věděl kdo nebo kdy ho to čeká). Pak tam byl černoch, který měl jen jedno oko a žije dodnes. Jednou mě napadlo, že bych ho zajela navštívit, ale pak jsem si řekla, že by to moc dobře nedopadlo, protože buďto bych si jedno oko vypíchla, protože by se mi to líbilo anebo by mě ten muž zabil, protože jsem se smála. Samozřejmě tam chodí víc takových divných lidí, ale o nich psát nebudu. Ještě byste neusnuli a vaši kapitáni by si to se mnou přišli vyřídit. A ještě jedna věc, pokud neumíte dobře kousat maso tak na tento ostrov nejezděte, protože byste se tam nenajedli, když se tam jí jen tuhé lidské maso. Jako třetí ostrov jsem si vybrala ostrov Krvelačných bestií. Když jsem se na tento ostrov chystala, bála jsem se, co za děsivé příšery tam na mě budou čekat, ale realita byla o dost jiná. Když jsme k němu dopluli a vstoupili na pevninu, stál před námi malý, chlupatý, roztomilý, hnědý medvídek, který měl uši do tvaru srdíček.  Když jsem ho uviděla málem jsem omdlela. Byl tak roztomilý, že jsem nemohla ani mluvit. V hlavě mi běhaly různé myšlenky jako třeba: „Proč se to jmenuje ostrov krvelačných bestií, když tady mají takové roztomilé medvídky?!“ Zeptala jsem se ho, jak se jmenuje a on úplně zrudl. Divila jsem se proč a tak jsem se ho na to zeptala. „Proč jsi najednou tak zrudl“ řekla jsem. Chvíli na mě koukal jak na nějaké divné a přihlouplé stvoření, ale pak odpověděl. „Protože nejsem on ale ona!!“ a vyskočil přímo na mě. Jejíma chlupatýma ručičkama mě tahala za vlasy, štípala do tváří, tahala za nos, mačkala mi rty do prapodivných tvarů, které jsem ani neznala. Kdyby jenom to, ale ona tak strašně řvala, vlastně se to nedá říct, jako že řvala, ale spíš tak hnusně a bolestivě ječela, že jsem z toho dodnes hluchá. A takto jsem zjistila odpověď na svou otázku, proč se to tu jmenuje ostrov Krvelačných bestií. Když jsem jí ze sebe strhla, utíkala jsem, co nejrychleji to šlo a na tento ostrov jsem se už nikdy nevrátila. Byl to ten nejhorší ostrov, na kterém jsem kdy byla. Když jsem odplouvala, zahlédla jsem jen, jak stojí na pláži. Ječí a u toho se vzteká, že mi neublížila a tak jsem jí s úsměvem zamávala a v klidu jsem odplula. Fuj!!! Ty vzpomínky jsou, ale peklo. Myslím si, že už to s tím vyprávěním a vzpomínáním stačí, takže už jděte radši něco užitečného dělat a neflákejte se!

Mějte se hezky a zdraví vás pirátka Faith.